Jiří Mekyska: Vědec je od toho, aby dělal vědu, ne management

Jiří Mekyska, který působí jako vedoucí Laboratoře analýzy onemocnění mozku na brněnském Vysokém učení technickém, získal ocenění v roce 2013 v oboru počítačových věd. Myslí si, že jednou umělá inteligence nahradí lékaře? A proč by podle něj měl každý Čech absolvovat alespoň jednu zahraniční stáž?

Jiří Mekyska působí jako vědec a vedoucí Laboratoře analýzy onemocnění mozku (BDALab) na Vysokém učení technickém v Brně. Zabývá se kvantitativní analýzou neurodegenerativních a neurovývojových onemocnění, která kombinuje metody strojového učení, statistiky a číslicového zpracování signálů. Ve spolupráci s neurology z různých zemí světa vyvíjí algoritmy a metody akustické analýzy poruch řeči a hlasu, pomocí kterých je možné predikovat motorické i nemotorické deficity, monitorovat efekt léčby, sledovat progresi nebo provádět včasnou diagnózu Parkinsonovy nemoci. V této oblasti se také věnuje kvantitativní analýze parkinsonické dysgrafie a technologiím Health 4.0, které umožňují vzdálené a pasivní monitorování pacientů, například pomocí mobilních zařízení či chytrých náramků. V oblasti neurovývojových onemocnění spolupracuje s psychology na výzkumu metod objektivní analýzy grafomotorických potíží u dětí s vývojovou dysgrafií. To výrazně zpřesňuje a urychluje diagnózu této specifické poruchy učení u dětí předškolního a školního věku.

Co se změnilo v oblasti vědy, které se věnujete, od chvíle, kdy jste obdržel naši cenu?

Tak jako v jiných vědních disciplínách, došlo i v té mé za posledních pár let k obrovskému rozmachu strojového učení a umělé inteligence. Lidé to často spojují se 4. průmyslovou revolucí (tzv. Industry 4.0), v mé oblasti nazýváno analogicky, tj. Health 4.0. Strojové učení jsme používali už dávno předtím, ale dnes je více vnímáno širší veřejností. Má to své výhody i nevýhody. Výhodou je, že už i klinici a lidé z neurověd začínají na toto téma slyšet a strojové učení ve svých výzkumech akceptovat. To může pomoci přesnější, objektivní, levnější a rychlejší diagnóze. Na druhou stranu jsou umělá inteligence a strojové učení často přeceňované. Rozhodně si nemyslím, že bychom se v blízké době dostali do stavu, kdy by umělá inteligence nahradila lékaře, jak to někteří prezentují.

Jak si představujete budoucnost vědy a vašeho vědního oboru?

Podle mě všechno směřuje k tomu, že budou pacienti monitorováni a částečně diagnostikováni vzdáleně, mimo nemocnici v jejich přirozeném prostředí. Je to vlastně i jedna z myšlenek Health 4.0. Sníží to náklady na hospitalizaci a zpříjemní život pacientům. Myšlenka je taková, že by byl zdravotní stav pacienta monitorován různými nositelnými zařízeními, například náramkem, nebo různými integrovanými senzory, třeba v matraci od postele. Pacient by tak mohl být monitorován 24 hodin denně. Data by se automaticky přenášela na server, kde by byla zpracována. Pokud by např. systém vyhodnotil, že se zdravotní stav pacienta zhoršuje, může upozornit doktora, který může zasáhnout. Takový monitorovací systém má spoustu dalších využití, nicméně je otázka, jak bude přijat pacienty samotnými.

Pozoroval jste mezi Českou republikou a Francií nějaké rozdíly ve sféře vědeckého výzkumu?

Měl jsem to štěstí, že jsem se dostal do institutu Inria, což je něco jako Akademie věd v oblasti computer science. Šokovalo mě, kolik času tam na výzkum mají, jak jsou financováni a evaluováni. Výzkumníci 100 % svého času věnovali jednomu tématu, které probírali do úplných detailů. Překvapila mě i publikační aktivita. Vědec tam třeba vydal jeden článek ročně a nikdo se nad tím nepozastavoval. Samozřejmě se jednalo o publikaci ve velmi prestižním časopise.

Co vám přinesl výměnný pobyt ve Francii?

Rozšířil jsem si znalosti v oblasti parametrizace akustických signálů prodloužené fonace. Zjistil jsem, jak funguje základní výzkum na Západě, a poznal jsem zde dva velmi dobré kamarády. Myslím si, že by měl každý na univerzitě absolvovat alespoň jednu stáž. Češi nedůvěřují věcem, které neznají, a často se jich bojí. Pak se stává to, že a priori odsuzují lidi jiných národností a vyznání. Toho se pak manipulativně zneužívá. Já se v rámci stáží dostal do multikulturních týmů a mám přátele po celém světě.

Využívá podle vás dnes česká věda a výzkumníci možnosti účastnit se evropských projektů?

Dle statistik ne. Možná nějaká snaha roste, ale pořád jsme hluboko pod evropským průměrem. Přitom se nás Evropská unie snaží motivovat. Například program JPND (Joint Programme – Neurodegenerative Disease Research) poskytoval určité výhody konsorciu, jehož členem je Česká republika. Těch důvodů, proč se tolik neucházíme o evropské vědecké projekty, bude asi několik. Jedním z nich může být to, že Češi na podávání EU projektů nejsou připraveni z personálního a systémového hlediska. EU projekty jsou mnohem složitější na řízení a konsorcia mívají i desítky členů. Je potřeba řešit management, řízení rizik, diseminaci, komunikaci. Vědec je od toho, aby dělal vědu, ne management.

Autorka: Esther Idris Beshirová

Zdroj: Francouzské velvyslanectví v Praze a Francouzský institut

Rozhovor vznikl pro publikaci k pětadvacátému výročí cen Francouzského velvyslanectví. Vyšel na portále Vědavýzkum.cz:

https://vedavyzkum.cz/

Francouzské velvyslanectví v Praze již čtvrt století každoročně uděluje vědecké ceny, které vznikly v roce 1994 z iniciativy profesora Jean-Marie Lehna, nositele Nobelovy ceny za chemii. V prvních letech byly udělovány pouze v oboru svého zakladatele, postupem času ale pokryly celkem šest vědeckých disciplín. Na základě dvojího hodnocení, které provádí nejprve domovské pracoviště a následně mezinárodní porota, jsou vybíráni nejlepší čeští doktorandi – vedle chemie také ve farmacii, lékařství, jaderném výzkumu, počítačových vědách a společenských a humanitních vědách. K pětadvacátému výročí těchto cen vydalo Francouzské velvyslanectví v Praze publikaci rozhovorů s 25 laureáty – za každý rok s jedním.