Jak to všechno začalo, pane profesore? Jak jste se dostal z Damašku do Brna?
Bylo to v Damašku krátce po maturitě, když mi jednoho večera zavolal spolužák, který měl českou maminku, aby se se mnou rozloučil, protože měl odletět do Česka studovat vysokou školu. Požádal jsem ho, aby mi poslal informace o možnostech studia v Česku. A tak začal můj příběh. V dětství mi rodiče darovali kolo, které bylo vyrobeno v Československu. Občas jsme v televizi sledovali české pohádky (s titulky). Nikdy by mě však nenapadlo, že se Česko stane mým druhým domovem. Brzy po příletu do Česka jsem oslavil své osmnácté narozeniny a začal jsem navštěvovat roční intenzivní kurz českého jazyka v Mariánských Lázních. Jelikož mě zajímala mikroelektronika a vůbec vše, co bylo spojeno s elektřinou, studium na VUT pro mě byla ideální volba.

Mikroelektronika ale nebyla vaším jediným zájmem. Jaký další obor jste si zvolil?
Úspěšně jsem absolvoval studium oboru Elektronická výroba a management na Fakultě elektrotechniky a komunikačních technologií, souběžně jsem studoval také na Fakultě podnikatelské obor Řízení a ekonomika podniku. Následně jsem úspěšně dokončil i doktorské studium na obou fakultách.

Na co nejraději vzpomínáte z dob svých studií? Co pro vás bylo naopak nejtěžší?
Studovat současně dva obory v češtině na dvou různých fakultách bylo mnohdy vyčerpávající, obzvlášť pak v začátcích, kdy bylo třeba naučit se základní terminologii a fráze každého z oborů. Často to zabralo dlouhé hodiny. Nadto bylo problematické koordinovat rozvrh tak, abych se mohl účastnit všech přednášek a cvičení. Hodně jsem se v té době naběhal. Přesto mám na dobu studia krásné vzpomínky, především na přátele nejen z Čech, ale i ze zahraničí, s nimiž jsem trávil volný čas a sdílel společné záliby.

Zmínil jste absolvování intenzivního jazykového kurzu. Setkal jste se přesto s jazykovou bariérou?
Dnes už ne. Nejnáročnější byly právě ty zmíněné počátky studia na vysoké škole. Čeština je komplikovaná, zvláště její systém gramatických pravidel. Jejich dodržování je v komunikační praxi poměrně obtížné.

Co byste poradil budoucím zahraničním studentům?
Moje rada se neliší od té, kterou bych udělil i českým studentům, a to je především zodpovědný přístup ke studiu. VUT je významná univerzita, která poskytuje mladým lidem krásnou příležitost k uplatnění jak v tuzemsku, tak v zahraničí.

Po absolutoriu jste se stal také univerzitním ambasadorem. Co bylo vaším úkolem?
Po dokončení doktorských studií jsem byl zaměstnán na FEKT a na FP VUT. Z lásky k mateřské zemi Sýrii jsem měl velkou vizi o vybudování spolupráce mezi VUT a především předními syrskými univerzitami. Vedení VUT tuto spolupráci velmi uvítalo a následně byla podepsána memoranda o spolupráci s nejvýznamnějšími univerzitami v Sýrii, Libanonu a Jordánsku. V rámci této šestileté spolupráce, jejíž jsem byl koordinátor, proběhlo několik vzájemných návštěv a workshopů a desítky syrských asistentů absolvovaly na VUT doktorské studium. V roce 2012 byla bohužel zastavena kvůli tamní neklidné situaci.

Kdy jste se rozhodl, že v Česku zůstanete natrvalo? Co vás k tomu vedlo a čím si vás Česko získalo?
Pětadvacet let jsem žil daleko od své vlasti v zemi, která se mi stala domovem. Profesní kariéra byla hlavním motivem se zde usadit. Už sedm let jsem ženatý s českou manželkou, s níž vychováváme dvě děti. V Česku mám nejraději vánoční atmosféru a přírodu. Nekončící zeleň je v mé rodné zemi vzácná.

Jak se dál vyvíjel váš profesní život?
Před devíti lety jsem se stal docentem v oboru Elektrotechnická a elektronická technologie a začal jsem budovat zahraniční spolupráci s významnými odborníky například z Řecka, Polska, Thajska a Brazílie. Díky této spolupráci bylo realizováno několik nových technik a koncepcí pro návrh integrovaných obvodů s extrémně nízkým napájecím napětím, které mohou mít uplatnění v biomedicínských aplikacích. Výsledky spolupráce byly publikovány v mezinárodních prestižních časopisech. Několik let působím jako editor redakční rady čtyř impaktovaných časopisů. Tyto aktivity jsou časově náročné, ale zároveň zajímavé a motivující.

Cesta k profesuře tudíž nebyla nikterak snadná… Jaký je váš recept na to stát se úspěšným vědcem?
Cesta k profesuře vyžadovala intenzivní práci, trpělivost a sebedůvěru. Naštěstí mě po celou dobu provázela podpora rodiny a kolegů z VUT, kteří mi ze srdce přáli úspěch a kterým bych při této příležitosti znovu rád poděkoval. Nicméně získáním profesorského titulu příběh zdaleka nekončí. I nadále chci usilovat o to, abych přispěl novými poznatky z oboru na mezinárodní úrovni a pokračoval v upevňování a rozšiřování zahraniční spolupráce.

Jana Franchi
Foto archiv Fabiana Khateba
Zdroj: Časopis Události z VUT